To je všechno moc pěkné. Jestli náhodou patříte mezi tu hipsterskou skupinu lidí, která podobné názory sdílí, možná teď souhlasně přikyvujete. Jenže tohle nemá vůbec být o sociálních sítích. Tedy, alespoň ne těch, které můžete stáhnout na svého miláška. Myslím, že průměrný Čech má daleko větší problém. Jaký? No, odpovím otázkou. Byli jste v poslední době nakupovat? Že byli? Pokud vám lišky nedávají dobrou noc, je dost možný, že to bylo v supermarketu.

Uděláme si to trochu zábavnější. Schválně si představte průměrnou návštěvu supermarketu. A já zkusím popsat, jak probíhala - tedy, jen tu část u kasy. Ta je pro tenhle příspěvek důležitá. Uvidíme, jak moc se trefím. Ready?

Okey, takže celá ta eskapáda začíná tím, že přicházíte ke kasám. Jdete z práce, což znamená jediný - je narváno. Výběr z dlouhé a ještě delší řady. Vybíráte tu, o které si naivně myslíte, že vypadá kratší. Jenže to nevíte, že se bude zákonitě ta druhá zkracovat nejméně o polovinu rychleji. Máte-li opravdu štěstí, vaše řada se zasekne. Důvodů může být nespočet - zapomenutý pin, nezvážené banány nebo reklamace o 15 korun špatně namarkovaného nákupu. Pomalu ztrácíte naději, že dnes uvidíte děti. Monotonní pípání a znuděné výdechy tlustého pána, přešlapujícího za vámi pomalu navozují trans. Píp píp fjůů píp píp fjůů. Čas se neskutečně vleče. Přistihnete se, jak zíráte na balení sladkostí. Přemýšlíte, kdy jej tolik zdražili. A jestli bylo vždycky tak malý. Píp píp fjůů. Konečně jste na řadě. Neubráníte se vítěznému úsměvu. Však si ho zasloužíte. Očima hledáte u prodavačky výraz uznání.

Hezky pěkně!

Jenže ono nic. Naprosto nezůčastněně se ozve “brý den, kartičku máte?”. Hlava skloněná nad kasu, ruka už přehazuje nákup z jedné strany na druhou. Píp píp. To vás naprosto vyvede z míry. ‘Ani za pohled jí nestojím? Tak to teda ne!’. “Dobrý den, bohužel, nemám.”, odpovíte co nejpozitivnějším hlasem a ještě jednou se usmějete. Jako by se snad měl úsměv odrazit od igelitového pytlíku s pěti rohlíky, které prodavačka právě počítá, a vnuknout jí všechnu vaší pozitivní energii. “Pět?”, zamumlá místo toho. Odpovíte, že ano. Platíte. ‘Snad teď?’ Ani kulový, peníze si převezme a už pohledem loví další nákup.

Tak co? Přiznávám, nechal jsem se unést. Jestli jste se i přes tu hromadu keců alespoň částečně našli, chápete o čem mluvím. Ty tam jsou dny, kdy jste si přišli do obchodu popovídat. Jasný, nejsme ve středověku, nikdo na kecy nemá čas. Čas jsou peníze. Jenže v době, kdy se řeší, jak uspořádat obchod, abyste v něm utratili co nejvíce peněz, je trochu na hlavu neřešit tu část, kde mnohdy strávíte z nákupu nejvíc času. Spokojený zákazník se bude vracet. A víc utrácet.

Bohužel to není problém jen obchodů. Trend se šíří jako oheň i do jiných odvětví. Když jsem na začátku říkal, že průměrný Čech má úplně jiný problémy, než sociální sítě, měl jsem na mysli přesně tohle. Úplně jiná věc, ale přesto stejná. Lidi na sebe jsou bez důvodu naštvaní. Nemají čas se usmát. Podívat se do očí. Pozdravit a rozloučit se.

Není ale všechno ztraceno. Občas se najdou výjimky - slýcháváme o nich od kamarádů a známých. Až jednou narazíte na člověka na správném místě. Prodává značku, kterou miluje. Sám jí nosí. A ví o ní první a poslední. Poradí s výběrem. Barevně sladí oblečení k botám. Poradí jak se o něj starat. A mezi tím vtipkuje, jak nerad jako malý chodil nakupovat. Možná si až nyní uvědomíte, jak moc vám podobný přístup chybí.

Jen doufám, že jsem si ho nevymyslel stojíc v řadě před kasou…

Tak či onak, až přístě zase vyrazíte nakupovat, nebo jen tak, mezi lidi, nebojte se usmát. Předat trochu toho nedostatkového zboží i ostatním.

Autor úvodní fotky: unsplash-logoAlexandre Godreau